Food Festival: Všechny chutě světa

S nástupem teplejších měsíců se množí i četnost food festivalů a gurmánských akcí po celé republice. Pravidelně sleduji web, bilboardy a plakáty, kam bych se mohla za gastroturistikou vydat. Díky tomuto vyhledávání můj elektronický diář (naštěstí) neobsahuje jen povinnosti, ale i právě se blížící gastroakce. Tímto příspěvkem bych vám rada předala své zážitky z Food festivalu Všechny chutě světa, který jsem navštívila tuto sobotu (15.6) v malebném prostředí dobřichovického zámečku.

Jsem zvyklá na podobné akce chodit nejlépe hned první den (pokud to jsou vícedenní festivaly) a spíše přes dopolední hodiny než až odpoledne. Důvod je zcela prostý, návštěvnost je v tuto dobu nižší a  prodejci (stánkaři) jsou zpočátku ještě čerství, nevyčerpaní, odpočatí, plní entuziazmu a rádi svůj produkt prezentují, díky čemuž se mnoho věcí dovím a také mají ještě dost vzorků na ochutnávku. Díky brzkým návštěvám festivalů tak mám dostatek dojmů a informací k následnému předání ve svém vyprávění.

Dobřichovický festival  nebyl výjimkou. Gastroturistiku jsme pojali se vším všudy, takže hned v 10:00 jsme nasedli na Smíchovském nádraží na osobáček, který nás dovezl přímo až do Dobřichovic. Od nádraží k místě konání festivalu to byla příjemná procházka podél Berounky, přesnou trasu jsme nevěděli, ale v takových případech mi vždy zní v hlavě slova mojí maminky (která mi říkala jako malé holčičce):“Když nevíš kudy, jdi s davem!“ (další maminčina hláška je“ Všechny cesty vedou do Říma“, tuto radu aplikuji až ve chvíli, kdy nevidím žádný dav – velmi cenné to rady do života..) A tak jsme šli a vyplatilo se.

Po vstupu do areálu dobřichovického zámečku naše zraky ihned upoutal stánek s černou plachtou na níž se tyčil velkým písmem nápis: „Hmyzí speciality“.  V hlavě se mi zobrazil můj pomyslný seznam „CO VŠE MUSÍM V ŽIVOTĚ OCHUTNAT“ a vidina další odškrtnuté položky, mě lákala natolik, že naše cesta po všech chutích světa byla zahájena právě u tohoto stánku.

Obsluha byla velice sdílná celý proces přípravy a konzumace vysvětlila. Nejdříve jsme ale čelili před výběrem „speciality“ a paleta byla široká. Vystavovatelé nabízeli k ochutnání cvrčky, kobylky, moučné červy a pro velké příznivce i šváby a sarančata, velká jako palec. Jsem zvyklá si jak v restauracích tak i na food akcích nechat poradit, proto mě zajímalo, jaká „pochoutka“ je pro začínajícího konzumenta nejschůdnější. Bylo mi řečeno, že červy jsou tučnější a mají chuť podobnou tučným rybám naopak cvrčci prý mají jemnou oříškovou chuť. Představa oříšků mi přišla přijatelnější. Porcička asi 8 cvrčků ihned putovala do kulaté, nerezové misky s vysvětlením, že odsud nemůžou vyskočit. A skutečně, cvrčci se jen tak  plácali na dně a  když se dostali trošku výš tak zase po bříšku sklouzli dolů – sledujete ten důmyslný propracovaný postup přípravy. Jakmile jsme přišla na řadu, představil mi kuchař prý nejhumálnější způsob usmrcení, spočíval v hození cvrčků do horké vody, během minuty vyplavali na povrch a už putovali na rozehřátou pánev s máslem.

Nebudu zastírat rostoucí adrenalin, který jsem v tu chvíli pociťovala a asi to bylo na mě evidentní, protože se kuchař se na mě obrátil se slovy: „Slečno vy se tváříte nějak vyděšeně“, no aby néé, se bojím… tak znělá má odpověď, na kterou kuchař reagoval povzbudivým pohledem a vybídl mě ke sledování chvíle, kdy budou cvrčci hotový. Očekávaná chvíle nastala asi po minutě smažení, kdy všechny moje „speciality“ roztáhly nožičky do stran a na pánvi se pohodlně uvelebily. S přáním dobré chuti a upozorněním ať je sníme do 30 minut (kvůli možným žaludečním potížím) jsme spolu s mým spoluochutnávačem vyhledali místo v chládku pro náš kulinářský zážitek.

První  chuťový dojem není vůbec špatný, mnohem horší je překonat ten estetický. Chuť oříšků jsme ale nerozpoznala, mnohem více bych chuť připodobnila krevetám nebo vůbec mořským specialitám. Pokud by mi někdo vložil cvrčka do úst byla bych přesvědčená, že jím menší, růžovou, šťavnatou, krevetu vonící po másle. Cvrčci se jedli skutečně celý, nebylo třeba nic loupat, odstraňovat. Při prvních soustech to ničemu nevadilo, ale tak s třetím a čtvrtým už se trochu příčili v hrdle, proto doporučuji při konzumaci hmyzích specialit, vždy mít po ruce nejlépe chlazené pivíčko, to nám pomohlo i na slehnutí. Celkový dojem byl, ale výborný a jsem velice ráda, že jsem do toho šla.

Dalším putování za chutěmi světa  nás provázel Karibik. Slečna s květinovými šaty a obrovskou karibskou květinou ve vlasech nás lákala na ochutnávku  kanapek a pochopitelně mojita a jelikož bylo obrovské horko, rádi jsme její nabídky využili.

Hned vedle jsme navštívili Tibet nabízející jejich speciality v podobě Haluwy, což je oříškovo sladké těsto z pšeničné krupice (připomínalo mi to sladkou polentu jen trochu mokřejší), Samosy skrývající ve svém obalu (podobný listovému těstu) zeleninovo- oříškovou náplň a kuřecí maso v pikantním těstíčku pod názvem Pakora. Ač jsme na sladké a viděla jsem svého favorita v Haluwě, tak mě nejvíce oslovila Samosa s její jemnou zelinovou náplní dokonale povznesenou oříšky (když už jsem je necítila v těch cvrčcích, tak aspoň tady).

Tibetský stánek

Samosa

Z leva Haluwa, Samosa, Pakora

Třetí zastávka byla v Itálii u stánečku českého výrobce čerstvých těstovin dle italských tradic. Osazenstvo stánku, byli majitelé a výrobci malé české společnosti prodávající čerstvé těstoviny. Přímo z nich čišil zájem o kvalitu jejich produktů s milou skromností předávali své know how v podobě workshopu – vyrob si své vlastní těstoviny. Jejich učedníci byly většinou děti, kterým pomohli vyrobit si ravioli plněné ricottou, které si poté mohly i sami sníst – podotýkám zdarma.. Trpělivost s dětmi byla obrovská a náš obdiv byl asi patrný, protože hned jsme dostali porcičku domácích čerstvých těstovin s bazalkovým pestem na ochutnání. A to vám povím, to se vůbec nedá srovnat s tím co jsem zvyklá jíst (i přesto, že snažím vybírat z kvalitnějších těstovin). Těstoviny měly mnohem hrubší strukturu (kvůli vysokému obsahu semoliny) díky čemuž pesto na ně dokonale přilnulo, no lahoda.

Worshop – výroba těstovin

Naše putování pokračovalo stále dál.. zastavili jsme se na chvíli v Arménii na tradiční medovník, ale jen z rostlinných produktů, mrkvovou pomazánku z Gruzie, čerstvou osvěžující šťávu z Maracuji reprezentující Brazílii a mexickou tequilu. Naše chuťové buňky si jen libovaly.

Mexiko

Mexiko – Tequila

Armenie -Medovník

Multikulturní stolek – Armenie, Gruzie, Brazílie

Brazílie – Maracuja

Celým festivalem se prolínal i program v podobě brazilských bubeníků a nebo strhující cookingshow indických vegetariánských pokrmů. Poštěstilo se mi ochutnat dvě směsi plné zeleniny. Základem obou z nich byla quinoa – kdo nezná, tak doporučuji, já jí mám moc ráda, připodobnila bych ji trochu ke kuskusu. V prvním vegetariánském pokrmu bylo tofu, quinoa, sojová smetana, paprika a paprikové koření, naprostá lahoda, ale mě okouzlila směs druhá, obsahující různé druhy zeleniny, rýžový ocet, quinou a uzený tempech, který jsme jedla poprvé a moc mi chutnal. Rostlinné „náhražky“ masa jsem vyzkoušela všechny (robi, soju, tofu, šmakouna), ale tempech jediný ne a díky uzené chuti mi snad z toto výčtu chutnal nejvíce. Rozhodně ho budu zařazovat do jídelníčku.  Kdo ví o nějakém supermarketu, kde ho prodávají, budu ráda za informaci, jinak pro něj vyrážím do prodejny se zdravou výživou…

Brazilští bubeníci

Cookingshow

Vegetariánská směs s tofu

Vegetariánská směs s tempehem

Cookingshow příjemně završila naši návštěvu dobřichovického food festivalu, cestu kolem světa jsme tak stihli ne za 80 dní, ale za pouhé 4 hodiny.